Mám vedle sebe bezesporu inspirativního muže. Na můj nápad jít na kurz šití balerín se netvářil příliš nadšeně a snažil se mi to rozmluvit všemožnými argumenty…..“to se přece můžeš naučit sama“ , nebo „přece za to nebudeš platit“…
Ano, to jsem mohla. Ale upřímně jsem si sama sebe nedokázala představit, jak si doma vezmu potřebné nářadí, které nemám, zrovna tak materiál a hlavně ten čas….. hledání a výrobu času by výstižně obsadilo heslo NIKDY.
To jsem přeci nemohla dopustit. Co na tom udělat si víkend jen pro sebe. Na dovolené nejezdím a ve slovníku je ani nemám. A vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem si dopřála podobný relax, poznala něco nového nebo se s někým novým seznámila.
Práce je mi sice zároveň i relaxem, ale nutně si musím připustit, že když je jí moc , tak je jí až příliš…radost se přetaví na rutinu a tělo se z ní nestíhá dostatečně regenerovat. A když to děláte pro lidi a pak po příjezdu domů, čeká stejná ne-li větší dávka obdobné práce poslušně v zástupu zase na vás, a to nemluvím o všech těch činnostech spojených s domácností, tak dřív nebo později dojdete k závěru, že dozrál čas na změnu.
Změna je život
Po zralé úvaze a zvážení všech mužových argumentů, jsem došla k závěru, že se mnou nic nehne a udělám si víkendovou dovolenou. Na oběd si zaskočím do nějaké restaurace na smažák a náležitě si jej užiju. Určitě nebudu sama a na společný oběd se nás vypraví víc. Bude prostor pro vzájemné poznávání a povídání.
Úplně jsem se zasnila. Na kurz jsem se přihlásila a co nejdřív zaplatila, hlavně jako pojistku, aby plán vyšel.
Hoši se doma o sebe postarají po svém. O to se nebojím a hlavně to nebudu vůbec řešit. Předám jim kuchyň, oni už něco vykouzlí a třeba na mně něco i zbyde. Myslím, něco dobrého k jídlu, čím by mně oslnili, nikoli špinavé nádobí. Pro jistotu jsem jim dala před očekávaným dnem jasné instrukce, aby se můj plán skutečně povedl.
„Nic nevymýšlím, ohledně jídla zapojte vlastní kreativitu. Nic po návratu nemyji. Co si ušpiníte, si i umyjete. Mám víkend jen pro sebe. Odjedu ráno, vrátím se večer a budu po dlouhém dni už jen odpočívat a poslouchat barvité vyprávění, co všechno jste toho dne dělali a prožívali. Zvířata budou nakrmená, nejnutnější bude zalito a dohodněte se sami, kdo co udělá. Mám víkend jen pro sebe a chci si jej opravdu užít do růžova.!“
Vymyslet něco svátečního, ale zároveň dostatečně pracovního na sebe. Do košíku nachystat všechny pomůcky, malou sváču a vyrazit včas.
Všechno jsem si den předem nachystala, přece si to sama nepokazím. Za ranních slunečních paprsků opouštím svou jeskyni. Náš svět, tam za lesem, uprostřed luk, kde jinak plyne čas.
Přijíždím včas, přesto poslední. Pomáháme lektorce vynosit z auta všelijaké tašky, bedýnky a bedny, doslova plný kufr materiálu a pomůcek. Po krátkém uvítání a seznámení si vzájemně vytváříme obkresy svých nohou a vytváříme následně papírové střihy.
Povídáme si, posloucháme hovory jiných, sdílíme dojmy z práce, vymýšlíme tvary, vybíráme plotny, barvy, zdobení a ten čas plyne neskutečně rychle. Každý jsme jinak rychlý, možností je hodně a je z čeho vybírat. Nemám vůbec jasnou představu o tom, jak mé botky budou vypadat. Mám pocit, že kdosi v mé hlavě totálně vymetl a tak tiše pozoruji ostatní a sama postupuji dle instrukcí. S výběrem mám trochu problém.
Když nevíte, jak má něco vypadat, musí to z vás nějak samo vypadnout, nějak samo zvolit barvu, tvar, zdobení….
Je krásné pozorovat ty, kteří mají jasno.
Po pravdě měla jsem nějakou praktickou představu o barvě botek, aby bylo k čemu je nosit a hodily se pokud možno k největšímu množství mého oblečení. Tato vize se ale někam zatoulala.
Jsem ztracená v množství odstínů, možnostech zdobení a ostatním se už rodí první úspěchy pod rukama. Musím se sebou pohnout. Ta kůže tak krásně voní…spouští mi to vzpomínky z dětství…vždycky jsem to milovala. Jenže o kůži nic nevím, všechno je vlastně nové.
Malý kousek odřezku kůže zkouším ozdobit. Vybírám si raznice a buch, to jsem nikdy nedělala. Bouchnete a jednou ranou můžete všechno zkazit. Tak vyzkoušet pár ran a rychle naostro. Nějak jsem ty rány odhadla a vznikl mi pod rukama ornament.
Zajímavé, nyní mi s tím ale vzniklo více možností, jak to barevně pojmout. To mi předtím s tou vymetenou hlavou nedošlo. Asi by to chtělo vyzkoušet.
Zalejzám si stranou s několika odstíny a zkouším si malý vzorek barev, co to udělá. To by šlo a tak se přidávám do hloučku různobarevných pokusů ostatních účastnic.
Barvy dělají své. Vsakují se a vůbec jsou nepředvídatelné. Stůl hraje všemi barvami.
Dnešek končíme nalepením pochozí vrstvy-plotny ke spodnímu kusu kůže. Odjíždím příjemně unavená, zrelaxovaná a natěšená na zítřek. Večerní slunce příjemně hřeje a já vjíždím na lesní cestu. Projíždím lesem a vyjíždím v našem světě. Vstřebávám dojmy a těší mě jen holá přítomnost nicnedělání.
Pokračování příště…
Miluji momenty, kdy vidím na druhých, jak se při pohledu na mou tvorbu zatetelí blahem, jak pookřejí jejich srdce a pozdvihne se jejich nitro. Zažehne se touha něco podobného umět. Vyzkoušet si práci se dřevem, kůží, nebo mít na blízku takové výrobky a zažít pocity s tím spojené. Mám dlouholeté zkušenosti z oblasti designu, umění, řemesla a dokáži vytvářet jedinečné věci. Vím, co obnáší proces “něco rukama udělat” a proto se mohu stát vaším průvodcem ke krásným uměleckorukodělným dílům.
Můj příběh si přečtěte zde…