Ráno sluneční paprsky a obloha bez mráčku utvrzují dojem pěkně teplého dne. Jaké bude dnešní pokračování a jak asi dopadne výroba botek. Nasedám do auta a opět opouštím náš prosluněný ráj po lesní cestě do města.
Scházíme se všichni v dobré náladě. Pozorujeme, jak se barva vsákla do kůže a jak zmatněla po vyschnutí. Vzájemně si prohlížíme své části botek. Některé jsou jednoduché, jiné strakaté a další pokreslené nebo porazítkované všelijakými náměty.
Každý pokračuje tam, kde právě skončil, ale vesměs jsme všichni zvládli nalepit plotny za pomocí vypůjčeného lisu a lepidla, které stihlo vyvanout.
Kdo chce ještě razítkovat a zdobit vrchní díl, tak ještě prozkoumává několik pořadačů s razítky, šablonkami, přehrabuje se ve fixách na kůži, nebo přemýšlí, jak a čím své jedinečné dílo náležitě vytunit.
Ti, co své botky pojmuli jednoduše bez zdobení, se ujímají hadříků a ošetřujícího balzámů. Vtírají jej do kůže a kůže se pod rukama doslova vybarvuje, protože zmatnělé odstíny začínají zářit a sametově se lesknout.
Místností se začíná šířit vůně balzámu. A vždy, když jde někdo zrovna kolem někoho, kdo už vtírá balzám do kůže, ozve se obdivné: „Jééé, to takhle vypadá, to jsou ty odstíny, to je zajímavé“.
Po nabalzámování se postupně všichni vystřídáme u nití a definitivně se musíme rozhodnout pro odstín nitě. Jestli budou barvy nitě a balerínek tón v tónu, nebo naopak kontrastní. Porovnáváme nebo se díváme na hotové botky nejrůznějšího typu, které nám přivezla lektorka jako inspiraci.
Rozhodnutí je ale na každém jednotlivci. Možností je opravdu hodně, dokonce i duhová nit.
Je potřeba naměřit patřičnou délku, abychom nemuseli nitě nastavovat. To obnáší několikametrovou délku nitě, kterou na obou koncích opatříme navlečením tupé jehly s kulatým hrotem.
A jdeme šít. Postupně se rozsazujeme do bezpečných vzdáleností, abychom se nezranili, protože natahujeme ruce, kam se dá a stejně popotahujeme dlouhé konce nití. Téměř s každým lektorka trpělivě začíná první stehy a vysvětluje názorně kam, kterou nit s jehlou vpíchnout, do kterých dírek.
Je to docela slušné bludiště. Dvěma jehlama šiji poprvé. Přemýšlím, jak se v tom nezamotat. Udělat si nějakou pomůcku, nějakou říkanku, jaké mají košíkáři, když pletou ošatky, koše a všelicos z proutí. Ty si často říkají , dva za jeden nebo čtvrtým za první…
Každému se zpočátku povede se někde ztratit nebo se zamotat nebo si udělat záhadný uzlík a někdy se musí i párat. Na konci se zjistí, zda jsme měřili přesně a správně. Já jsem svou chybu odladila už ve střihu a naštěstí jen na papíru než jsem střihla do kůže. Takže jsem se dobrala k obšití všech dírek bezezbytku i bez přebytku.
Nejsložitější je sešívání částí na patě a na špičce. V těch místech je málo místa , kůže se brání, protože se jí tam musí naskládat větší objem a pevně utáhnout nitěmi. Pevné utahování se pěkně zarývá do vlastní kůže rukou a tak si po chvíli chráníme prsty náplastmi.
Postupně už šijeme všichni a při šití panuje příjemná poklidná atmosféra vhodná na vyprávění. Asi jako kdysi, když se ženy sešly na přástky nebo když draly peří.
V čase pauzy se rozprchneme ve skupinkách do sluncem vyhřátého města, někteří na oběd a jiní protáhnout si těla, narovnat záda. Dávám si naplánovaný smažák a jsem nakonec úplně přecpaná.
Ti nejrychlejší už končí svou první botu a pouští se do šití druhé, kde se začíná v jiném místě pro snadnější sešívání a přístup. První nazutí a zjištění zda střih odpovídá a botka sedí noze jako na míru šitá.
Kdo zamýšlel nějaký úchyt pruženky za knoflík nebo jiný způsob zajištění botky na noze, tak vybírá z dalších krabiček plných barevných provázků, pruženek, knoflíků nebo jiných ozdob.
Postupně dokončují všichni svou první botku a vybírají si vše potřebné zavčas, pro případ, že by si svou druhou botu museli ušít doma.
Zajímavé je, kolik různých modelů, barevných kombinací a tvarově rozmanitých botek vzniklo. Všem se práce povedla.
Já se sice mohla zdržet i po skončení kurzu, ale i tak jsem svou druhou botu došívala doma a taky jsem si to náležitě užila. Den se chýlil ke konci. I my, co jsme zůstali déle, jsme se rozjeli do svých domovů se svými botkami.
Doma už byli taky zvědaví, co jsem vytvořila. A asi jsem je nezklamala, protože chtěli také podobné.
Vtipné je, že záhy mi muž sehnal kurz u mistra ševce, motivoval mě i do absolvování brašnářského kurzu a stále mě podporuje v práci s kůží.
Miluji momenty, kdy vidím na druhých, jak se při pohledu na mou tvorbu zatetelí blahem, jak pookřejí jejich srdce a pozdvihne se jejich nitro. Zažehne se touha něco podobného umět. Vyzkoušet si práci se dřevem, kůží, nebo mít na blízku takové výrobky a zažít pocity s tím spojené. Mám dlouholeté zkušenosti z oblasti designu, umění, řemesla a dokáži vytvářet jedinečné věci. Vím, co obnáší proces “něco rukama udělat” a proto se mohu stát vaším průvodcem ke krásným uměleckorukodělným dílům.
Můj příběh si přečtěte zde…